Get Adobe Flash player
Domů

Zaslouží naši vzpomínku

15. března 1939 obsadilo nacistické Německo zbytek území Čech a Moravy, které dosud nezabralo po mnichovské dohodě z konce září 1938. Následujícího dne vznikl podivný státní útvar „Protektorat Böhmen und Mähren“. Stovkám našich mladých mužů vychovaných vlasteneckým prostředím I. republiky bylo jasné, že v této situaci nelze složit ruce v klín a že se musí pokusit po vzoru svých otců, legionářů z I. světové války, vybojovat své ujařmené vlasti svobodu. Proto už v průběhu jara 1939 začali první z nich odcházet do zahraničí za svým cílem. Takovým byl i švábenický rodák Jaroslav Mariánek, nar. 20. 7. 1920 v rodině obchodníka se střižním zbožím. V rodině vyrůstal společně s rodiči i o tři roky mladší bratr. Dětství prožil na Trávníku v domě č. p. 169. Po vyučení u firmy Vinklárek v Ivanovicích na Hané odešel do Chlumce nad Cidlinou. Do obce se vrátil v roce 1938. V té době si již začíná pohrávat s myšlenkou odchodu za hranice. Spolu se svým kamarádem se nechal v říjnu 1939 naverbovat na práci do Německa. Odtud už 17. listopadu přešel do Švýcarska a po řadě peripetií se švýcarskými úřady a prací na různých stavbách při pobytu v internačních táborech putoval přes Francii a Španělsko do portugalského Lisabonu. Poté následovala cesta lodí do Brazílie a práce v ocelářské firmě. Jeho snaha dostat se do Anglie byla korunována úspěchem, nalodil se na transportní loď a přes Trinidad, USA a Kanadu se konečně dostal v závěru roku 1942 na anglické ostrovy a byl zařazen k jednotce pozemní armády jako příslušník oddílu české brigády. Následující dva roky až do spojenecké invaze do Francie trávil v různých posádkách na anglické pevnině jako střelec v jednotce pancéřové brigády. Invaze se tato jednotka zúčastnila jako druhosledová a dostala za úkol obléhat izolovaný Dankerk se zhruba patnácti tisíci německých vojáků po dobu více než sedm měsíců.

Poté již následoval přesun přes americký sektor do Československa. V říjnu 1945 byl demobilizován. K tomu v roce 1997 řekl: „Vojenská kariéra pro mne nebyla lákavou jako pro řadu dalších spolubojovníků, protože jsem se nenaučil ani velet, ani poslouchat, a to mi zůstalo do dneška. Jak se později na příkladu mnohých ukázalo, udělal jsem dobře.“

Začal pracovat v uranových, později v uhelných dolech jako geofyzik. V expozici místního muzea je vystavena jeho sbírka minerálů. V roce 1946 se oženil a se svou ženou Zdeňkou vychoval 3 dcery. Do rodných Švábenic se vrátil v roce 1972. Jako účastník invaze do Francie byl v roce 1994 mezi hosty oslav padesátého výročí této významné události. Po celý zbytek života vyvěšoval na svém domě státní vlajku. Na otázku, co pro něj znamená 28. říjen, odpověděl: „Proč se mám stydět za to, že jsem Čech a občan českého státu... Žádný ze spoluobčanů se nestydí za to, že pravidelnou návštěvou církevních obřadů manifestuje svou příslušnost k určité skupině a víře, stejně hrdě se hlásí k politické straně. Cožpak národ a stát je menší hodnotou? Možná i proto, že jsem na vlastní kůži poznal, co stojí národní hrdost, co stojí svoboda.Proč tedy ne?“

Vedle zahraničních vojáků bojujících se zbraní v ruce zaslouží naši pozornost a vzpomínku naši občané, ať už rodáci nebo později přistěhovaní, kteří strávili část svých nejlepších let nuceným nasazením na práci pro německé hospodářství, ať už v samotné Říši ve válečném průmyslu nebo uvnitř protektorátu v podnicích pracujících pro frontu nebo u německých sedláků na tzv. německém ostrůvku u Vyškova.

Jedním z těch, kteří si své nucené pracovní nasazení „užili“ jak se patří, byl i Karel Vítek, nar. 1919 v Ptení na Prostějovsku, později vysvěcený farář římskokatolické církve, sloužící a žijící ve Švábenicích v letech 1985 až do své smrti v roce 2006. Byl nuceně nasazen od Vánoc 1942 ve Francii na stavbě Atlantického valu, později v jižním Německu na odklizovacích pracích po bombardování. Za spolupráci s francouzskými partyzány byl i Karel Vítek mezi pozvanými na oslavy padesátého výročí spojenecké invaze. Říkával: „Přežil jsem jen díky víře v Boha a dobrým lidem.“

Dalším nuceně nasazeným byl dlouholetý švábenický občan Miroslav Šmela, nar. 1921 v Hamiltonech. Jako prodavač firmy Baťa byl 4. prosince 1942 nasazen u firmy Siemens Bau v německých Korutanech. Prohlásil: „Přežil jsem díky šťastným náhodám. Tři mí nejlepší kamarádi z Vyškovska tam zůstali.“ Ještě žijícím nuceně nasazeným je Antonín Dragon, nar. 1919 v Tištíně. Nasazen byl v letech 1942–1945 v Anaberg-Sachsen u firmy AEG. Řekl: „Vzpomínky mizí, jedno však platí stále, člověk může stokrát slyšet, neuvěří. Musí to sám zažít.“

Přemysl Navrátil, kovář, nar. 1920 ve Švábenicích, byl jedním z dvou tisíc Čechů, kteří od Vánoc 1942 až do jara  1945vyráběli denně tři stodvacetitunové lokomotivy v Lokomotiw Fabrück Werke ve Florisdorfu u Vídně. Tvrdil: „Všechny strasti jsem překonával díky nezlomnému životnímu optimismu.“

Dalšími spoluobčany, kteří byli nuceně nasazeni mimo území protektorátu a o nichž máme jen kusé údaje, byli: František Homola – nasazen v Kafersbergu (Rakousko), Antonín Heroudek –Vídeň, Jan Korčián – nezjištěno, Vratislav Koutný – Vídeň, Františka Minaříková, roz. Dvořáková – Drážďany, Oldřich Obruča, rodák z Dětkovic – nezjištěno, Václav Punčochář – nezjištěno, Alois Rejpal – Vídeň (pobočka První brněnské strojírny), Vladimír Smutný, rodák z Medlovic – Drážďany, Vladimír Štěrba, rodák z Moravských Málkovic – Florisdorf u Vídně (Austria Fiat Werke), Věroslav Šášek – Vídeň, František Tesař – nezjištěno.

Pozornost zaslouží, jak již výše uvádíme, i ti, kteří byli pracovním úřadem přikázáni na práci uvnitř protektorátu. Podařilo se zjistit, že na tzv. německém ostrůvku byli u německých sedláků nasazeni: Josef Kubík, nar. 1924, v letech 1942–1945 nasazen u německého sedláka Prichystala v Kučerově. Říkal: „Dostal jsem na vybranou, buď do rajchu, nebo jako kluk z hospodářství k sedlákovi. Bylo i tam těžko, někdy jsem si říkal, jestli jsem si vybral dobře. S léty vzpomínky blednou, zapomenout však nelze.“

Jiřina Punčochářová, roz. Plhalová, nar. 1926, nasazena v Hlubočanech 1942–1945. Se slzami v očích vzpomínala: „Pro nás sloužící neměl sedlák jiného pojmenování než české svině, které si zaslouží jen pracovat pro německý  národ.“

Marie Šebestová, roz. Klvačová z Orlovic, nar. 1921 – nasazena v Čechyni 1942–1945. I ona na tato léta vzpomíná: „Byli jsme jako ve vězení. Práce mi nevadila, domů jsem se však podívat nemohla. I ve dvaceti letech člověk  potřebuje občas pohlazení rodičů, nejen stálý křik cizích lidí.“

V uvedené stati jsme se snažili vzdát hold několika našim spoluobčanům, kteří zažili ve své době a na místech svého působení asi více především toho zlého než ti, kteří mohli zůstat doma v kruhu svých nejbližších. Možná že jsme někoho opomněli, nikoliv však záměrně.

Závěrem dovolte citovat z projevu výboru Svazu nuceně nasazených občanů v Brně v roce 1997: „Chceme, aby spolužití v Evropě bylo zabezpečeno lépe, než tomu bylo dosud. V Paříži je památník obětem nacistického teroru a na jeho čelní desce je prohlášení, které by se mělo stát pro všechny lidi příkazem do budoucnosti:

,Odpustit, ale nezapomenout.‘ “